Jeden z newyorských taxikářů na svém Facebooku napsal:
Přišel jsem na jednu objednanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být ten den moje poslední jízda, a tak jsem si říkal, že bych klidně mohl odejít. Místo toho jsem ale auto zaparkoval a šel jsem zaklepat na dveře. "Chviličku," ozval se zpoza dveří slabší hlas staré ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stálá přede mnou maličká asi devadesáti žena. Byla oblečená v šatech a kloboučku, přesně jako z nějakého filmu ze 40-tých let.
Vedle ní byl na zemi položen malý kufřík. Byt vypadal, jakoby v něm nikdo mnoho let nebyl. Veškerý nábytek byl zakrytý plachtami. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky, ani žádné ozdoby. V rohu stála kartonová krabice plná fotografií a skleněných nádobí.
"Pomohli byste mi, prosím, odnést tašku do auta?", Požádala mě. Odnesl jsem kufřík, abych pomohl této ženě. Chytila se mě za ruku a pomalu jsme šli k autu.
Stále mi děkovala za laskavost. "To nic není," řekl jsem jí, "snažím se jen chovat ke svým zákazníkům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali ke mojí mámě."
"To si skutečně milý chlapec," řekla. Usadili jsme se do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se mě, jestli bychom mohli jít přes centrum. "Ale to není nejkratší cesta," upozornil jsem ji. "Ano, já vím," řekla. "Jdu do hospice."
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. "Už nemám žádnou rodinu," pokračovala tichým hlasem. "Lékař říká, že mi nezbývá mnoho času."
Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Prošli jsme čtvrtí, kde žili s manželem, když byli novomanželé. Vzala mě také před sklad nábytku, kde se konávali kdysi plesy a kde jednou tancovala jako malá holčička.
Někdy mi řekla, abych zpomalil před určitými budovami nebo na rohu. Schoulená seděla v koutě a upřeně hleděla beze slova do tmy. Pak najednou řekla: "Jsem už unavená. Půjdeme. "
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí budovy.
Dva sanitáři přišli k autu jakmile jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr a zanesl malý kufřík ke dveřím. Stařenka už seděla na vozíčku.
"Kolik vám dlužím," zeptala se stařenka, když vytáhla kabelku.
"Nic," odpověděl jsem.
"Vždyť si musíte vydělávat na živobytí," namítla. "Mám i jiných pasažérů," řekl jsem jí.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.
"Daroval si staré ženě ještě trochu štěstí," řekla. "Děkuji ti."
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající poslední kapitolu života ...
Na zpáteční cestě jsem už nebral žádných zákazníků. Jel jsem, kam mě oči vedly, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem už v ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní narazila na nějakého naštvaného řidiče, nebo někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, až skončí změnu? Co když bych odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych jen pár krát zatroubil a prostě odešel?
Když se tak zamyslím, nic důležitějšího jsem pro nikoho v životě neudělal.
Jsme zvyklí myslet si, že náš život se točí kolem velkých okamžiků, ale ty velké okamžiky nás zastihnou často nepřipravené, protože jsou krásné zahalené tím, co někteří mohou pokládat za maličkost.
Zdroj FB