Už je to dávno, děti ještě mile žvatlaly, já byla sebejistá krásná a mladá a myslela si, že mi život leží u nohou a patří mi svět, o, jak krásné období to bylo. V těchto krásných, ale rychlých chvílích, při různých denních činnostech jsem si jeden den uvědomila, proboha, já jsem sprostá.
Nikdy dříve mi to nepřišlo důležité, nevnímala jsem hrubost svých slov a možná mi to připadalo cool. Lidé mluvili různě obhrouble, ti z mého okolí i v práci, člověk to bral jako samozřejmost, něco se nepovedlo, tak si zanadával a ulevil.
Pak jsem jednou, při vaření, něco mi spadlo na zem, a já slyšela sama sebe jak říkám k....a. Jasně a zřetelně, jako bych stála vedle sebe a pozorovala se. Až jsem se lekla. Tohle mě vytrhlo z normálního dění a místo vaření jsem se zamyslela:
"Proč to říkám? Stalo se něco tak hrozného? Spadla mi jenom lžička na zem."
Od toho dne jsem sledovala sama sebe, nebo spíš mé vnitřní já nastražilo uši a sledovalo, kolikrát za den jsem použila sprosté slovo. No, nemohlo se dopočítat. Už asi odpoledne začalo pomalu našeptávat:
"Takhle to dál nejde, to se musí změnit. To přece nejsi ty."
"Musím se změnit, já se změním, už nebudu tak sprostě nadávat", byla moje slova, kterými jsem uklidňovala ten svůj vnitřní hlas, to moje druhé Já. A změna začala, no v prvních dnech nebylo vidět, nebo spíš slyšet vůbec nic, jako kanál jsem mluvila dál, jen při každém vyslovení mě lehce zalechtalo u srdce a řeklo mi: "Tohle nechceš."
A čas šel dál, více a více jsem si uvědomovala, že se mi už docela daří měnit slovní zásobu. Tyhle změny nejsou jako blesk z čistého nebe, musíte se k nim dopracovat. No a jednoho dne, zase cosi, co mohlo ve mě vzbudit příval sprostých slov - nelžu Vám - jsem se zmohla jen na zvolání:
"Do prkýnka!"
Tak to se mi povedlo, dokázala jsem změnit své vzorce, vypěstované v mládí, okolím a převzaté od ostatních - jsem znovu sama sebou.
Jde to, není to jednoduché, ale když opravdu chcete, jde to.
A pokud budete chtít změnit se i Vy, jsem tu a mohu Vám pomoct.
Tarot-cesta duše